Lezení patří mezi komplexní pohybové aktivity, rozvíjí člověka po stránce fyzické i duševní. Zahrnuje v sobě mnoho aspektů, které – jsou-li všechny v souladu – tvoří efektivní lezecký pohyb. Stejně jako dovednost pracovat s těžištěm, využívat k lezení v maximální možné míře oporu nohou anebo udržet nejrůznějším způsobem tvarované chyty, je v lezení neméně důležitá i mentální stránka celé věci.
Vlastně o ní jde především a nic nelimituje člověka v lezení tak, jako jeho „hlava“.
Nejedná se jen o – často iracionální – strach z pádu, ale i o další psychologické a taktické dovednosti. Během lezení se učíme maximálně úspornému a efektivnímu pohybu, skrz dýchání se centrujeme v přítomnosti, uvolňujeme nepotřebné napětí, vstupujeme do stavu „flow“ . A najednou – v klíčové části cesty – se potřebujeme maximálně aktivizovat a bezchybně vykonat sekvenci kroků, třeba i dynamičtěji a s patřičným odhodláním.
Lezení je pestré z hlediska prostředí kde se odehrává – od umělých stěn přes přírodní terény, v případě ČR pak typicky i unikátní pískovcová skalní města s neopakovatelnou atmosférou anebo horské či vysokohorské scenérie. Vápenec, pískovec, žula – každý materiál vyžaduje i odlišný styl pohybu.
Lézt se dá pár metrů nad zemí stejně jako v kilometrové stěně, uprostřed civilizace anebo v odlehlém koutě planety. Tak či onak většinou s dobrými přáteli, ale někdy třeba i o samotě, kdy se z přirozeného pohybu může stát forma niterného dialogu se sebou i s přírodou kolem.
Lezení je zdánlivě pouze jedno, nicméně má mnoho tváří a každý píše svůj osobitý lezecký příběh.
